Rozhovor s kurátorkou Pavlínou Vogelovou
Začněme tím, jak jste se dostala k zájmu o fotografii a film a co vás na nich fascinuje?
Můj otec Jaromír Roller (1943–2002) byl zapáleným amatérským fotografem. Fotil hlavně muziku, jazz, bigbeat, ale i bezprostřední každodennost, ulici. Fotka byla doma všude, každou chvíli jsme jezdívali na výstavy a koncerty po celé republice, kam to šlo. Obecně muzika, umění, literatura a cestování byly doma samozřejmostí, takže onen zápal se přirozeně přenesl i na mě. Vše se pak profesně potkalo v Moravské galerii v Brně.
Martin Zetová - Vyvažování
Výstava instalací a multimediálních děl.
Dotkni se Javorníku
Putování vzpomínkami Javorníku.
V pracovním životě jste věnovala poměrně významný prostor studiu práce botanika Jana Calábka, autora přelomových časosběrných filmů ze života rostlin. Je něco, čím vás profesně či lidsky obohatil?
V umění, ale i v životě obecně mě hodně přitahuje experiment, okrajové žánry. Na Jana Calábka jsem narazila během studií na brněnské Filmové vědě. Fascinovalo mě to a zároveň otevřelo výzvu zaměřit se více na tuhle oblast filmu. Jde to od prehistorie vědecké kinematografie přes dokument až po současnou experimentální vizuální tvorbu a její přesahy. Jan Calábek používal film jako vědeckou metodu výzkumu fyziologie rostlin. Mě jeho časosběrný film zaujal právě z hlediska umění, experimentu v kombinaci s vědou, technikou a přírodou. Jde o až minimalistický filmový přístup opírající se o podstatu základních elementárních hodnot života, tj. světla, vody, pohybu a síly. V Moravské galerii jsem pak dostala příležitost filmový časosběr Jana Calábka připomenout formou výstavy Jan Calábek: Věda, film a umění k potěše včel, básníků a botaniků (Moravská Galerie 2013) a knížky Jan Calábek (MG/NAMU 2013).
Můžete popsat svoje hlavní zdroje a metody pro výzkum historie fotografie a filmu?
Mít otevřené všechny smysly, nebát se experimentovat a riskovat.
Jaké jsou vaše zkušenosti s kurátorskou praxí a jaké jsou výzvy a radosti této profese?
Zásadní podíl na tom, co a proč teď profesně dělám, má Antonín Dufek (1943–2023), který mě přijal do Moravské galerie do Sbírky fotografie. Spolu s Antonínem jsme dělali jednu fotografickou výstavu za druhou a byla to skvělá jízda. Když jsem pak v Moravské galerii přešla do Sbírky moderního a současného umění, tyhle skvělé výstavní kolotoče pokračovaly s Markem Pokorným. Postupně jsem pak začala dělat výstavy samostatně a přidaly se i realizace doprovodných programů. Každá výstava je jiná, vždy je to trochu adrenalin, výzva a nejzábavnější je na ní právě ten tvůrčí proces.
Proč jste se rozhodla být kurátorkou Galerie Jiřího Jílka a jak vidíte její další směřování? Dá se vůbec zvládnout praxe ve dvou různých institucích v tak vzdálených městech?
V Šumperku jsem se narodila a vyrůstala. Po přestěhování do Brna a následně do Prahy se samozřejmě často vracím domů za maminkou. Silným magnetem jsou i Jeseníky. Kořeny tu jsou. Když v červnu 2022 zemřel Miroslav Koval (1943–2022), skvělý sobotínský výtvarník, ale hlavně kurátor a galerista, který malou, komorní Galerii Jiřího Jílka vedl třicet let, dostala jsem ze strany ředitelky šumperského Domu kultury nabídku, zda se galerie nechci ujmout. Samozřejmě mé hlavní působiště je v Praze v Národním muzeu, kde se zabývám sbírkou fotografie a filmu v Oddělení novodobých českých dějin. Výstavy současného umění pro šumperskou galerii jsou příjemným doplněním. Baví mě to. Co se týče vzdálenosti, jsou to dvě a půl hodinky jízdy vlakem. Nevnímám to jako překážku, naopak jako příjemný prostřih z města do hor a zpět.
Animárium na cestách
Ponořte se do kouzelného světa animace a prozkoumejte základní principy animace.
V Galerii Jiřího Jílka právě probíhá výstava sochaře a performera Martina Zeta, která má svou unikátní podobu i v rámci festivalu Blacksphere. Co pro vás znamená osoba a dílo tohoto umělce?
Martina Zeta znám ještě z mého působení v Brně v Moravské galerii. V průběhu let na jsme na sebe čas od času někde vzájemně narazili. Když jsem loni připravovala dramaturgii pro letošní rok, napadl mě pro své multimediální přesahy právě Martin a domluvili jsme se. Když někdy před Vánoci přišla nabídka připojit se k Blacksphere, napadlo mě, že bychom mohli propojit dvě místa v jesenickém regionu. Vzniká tak komunikační sociologický dialog Šumperk – Javorník / Galerie Jiřího Jílka – Blacksphere.
Přiblížíte nějaký konkrétní projekt nebo výstavu, již jste kurátorovala a která se věnovala tradicím a zvykům?
Zatím ne, ale jedno téma mě dlouhodobě přitahuje. Uvidíme.
Slavnostní Blacksphere večer
Slavnostní předání filmových cen a vzácní hosté.
Čím vás festival Blacksphere zaujal, že jste se rozhodla připojit k němu své jméno?
Stojí za tím Marie Krajplová, která mě oslovila s nabídkou připravit pro festival výstavu. Každopádně Blacksphere sleduji už od prvního ročníku. Tyhle aktivity v odlehlých regionech jsou obdivuhodné a důležité jak pro místní, tak pro dočasně přijíždějící. Jde o důležité konfrontace prostřihů realit naší doby.