Rozhovor s umělcem Martinem Zetovou

Narodil jste se jako syn tanečnice a choreografky Evy Zetové a sochaře Miloše Zeta, což vás evidentně zásadním způsobem směrovalo. Vzpomínáte si na své první kontakty s uměním? A jak vás oba vaši rodiče v tvorbě ovlivnili?

Mámino pracoviště jsem neznal, tátův ateliér pro mě byl přirozené prostředí. Prvním uměním, které mě oslnilo, byla ale vážná hudba, když mě někdy zhruba v deseti letech začali naši brát s sebou na koncerty do Rudolfina. Chtěl jsem se stát hudebníkem a začal jsem se učit hrát na housle.

Jak se vztahujete k odkazu svého otce, zejména k jeho pomníkovým realizacím z období socialismu, které jste zpracoval ve svých nedávných výstavách?

Ani bych se neodvážil říci „zpracoval“, spíše jsem pracoval i s nimi. On vlastně pomníkových realizací zas takové množství neudělal. Jestli se nepletu, tak čtyři. Přežily dvě – Noční přechod, pomník partyzánskému hnutí v Morávce v Beskydech, a Země v pietním území Kobyliská střelnice, kde za heydrichiády nacisti popravili stovky lidí. Obě patří k tomu nejlepšímu, co udělal.

Martin Zetová - Vyvažování

Výstava instalací a multimediálních děl.

Jak vnímáte vývoj svého uměleckého stylu a vize od začátku své kariéry po současnost?

Snažím se v tom orientovat, ale moc mi to nejde. Dvojvýstava Vyvažování chystaná pro Šumperk a Javorník, právě s tímto pracuje: se soškami, které jsem si dělal pro sebe před studiem na pražské AVU, paralelně se studiem i bezprostředně po něm. Vznikaly stranou, jsou to takové soukromé poznámky. Dělal jsem je bez ambic, neuvažoval jsem o nich tak, že by mohly patřit do současného umění, jak jsem si ho tehdy představoval.

Můžete vysvětlit rozšíření svého záběru od sochařství k performanci a multimediálním formám?

Je to pro mě jedna věc. Pokud nejsem donucen, nerozlišuji.

Která z vašich sochařských prací vám přinesla největší osobní uspokojená a proč? Můžete poskytnout vhled do procesu její tvorby?

Uspokojení? To asi ne, ale překvapení, radost. Sochu Vajra jsem dělal v letech 1993–1998. Pak jsem ji zaformoval a forma ležela ve sklepě v Libušíně do roku 2020, kdy se mi podařilo vydělat peníze na to, abych si ji nechal odlít. Forma byla poničená, sám jsem nebyl schopen dát ji dohromady. Nebýt skvělé Daniely Haškové z umělecké slévárny HVH, které se podařilo z potrhané, pokroucené lukaprenové formy vyčarovat voskový model, vyhodil bych ji. Když jsem pak viděl odlitek, říkal jsem si, že jsem možná měl dělat více figurativních věcí.

Jak se snažíte navázat dialog s okolím a diváky prostřednictvím umístění vašich soch v prostoru? Myslíte, že rozhodnutí o umístění dané sochy má dopad na celkový význam vašich děl?

V prostoru moc soch nemám. A krátkodobé – sochařské festivalové intervence – i když občas se této totálně neekologické disciplíny účastním – nemám rád. Zajímá mě spíš, jak se vyvíjí, mění vnímání přístupných, kontaktních věcí v průběhu delšího času. Je to nepředvídatelné. Některé mi připadaly dobré, ale už mi tak nepřipadají, některé, kterých jsem si dřív ani nevšiml, mi nyní připadají důležité.

Který z vašich performančních projektů byl nejvíce náročný, a proč?

Nejvíc jsem se bál, když jsem se pokládal do tahu lana na kraji střechy Domu umění v Ústí nad Labem, abych se nahnul do prostoru pode mnou a otiskoval do vzduchu plechové ofsetové tiskové desky s textem o Libkovicích, obci zaniklé kvůli těžbě uhlí. Nebyl jsem pevně kotven a nic nebylo nacvičeno. Jisticí lano jsem dal do rukou klukům, co mi na střechu pomohli přinést věci, a šli jsme na to.

Filmová hudba - Petr Bazala

Koncert filmové hudby ve tmě.

Existuje nějaký koncept nebo téma, které se ve vaší sochařské práci objevuje pravidelně?

To, na čem mi záleží, dělám s plným nasazením.

Reflektují se ve vaší tvorbě tradice? Pokud ano, můžete přiblížit nějaké konkrétní případy?

Nejsem mimo dobu ani mimo technologie přítomné v mé době. Ani se nepovažuji za cosi výjimečného, co se zde ocitlo bez jakýchkoliv vazeb. Tradice určitě formují, deformují vše, co dělám, ať je to s nimi souhlasné (použitým materiálem, technikou), nebo se snažím jít proti nim. Čas od času si udělám subjektivní analýzu současného stavu, co jsou „žhavá“  témata a materiály a co se mi zdá dnes nepřípustné. Pak – pokud to nejde spontánně – se rozhodnu, jak s tím naložit. Bývám v pokušení pracovat právě s tím, co mi připadá úplně mimo, nepoužitelné, anachronické, neprodejné, nebezpečné. Příklad: poslední roky intenzivně pracuji s olovem, ze kterého mají iracionální strach jednotlivci i instituce.